Bouřka - její dělení a jak vzniká?
Bouřka je soubor optický, akustických a elektrických jevů. Buď mohou vznikat mezi oblaky, nebo mezi oblakem a zemí. Tento oblak nazýváme cumulonimbus, případně také bouřkový oblak, nebo dešťová kupa. Bouřky označujeme podle doby, pohybu a místa jejich vzniku. Také v závisloti na jejich intenzitě a místě pozorování. Každá bouřka je tvořena nejméně jednou, tzv. bouřkovou buňkou, která prochází stádiem cumulu, stádiem dospělosti a nakonec stádiem rozpadu. Ve stádiu cumulu vystupuje masa vlhkého a teplého vzduchu vzhůru. Tento pohyb nazýváme konvencí. Vodní páry ve vzduchu se prudce ochlazují za vzniku drobných kapek, které pozorovatel ze země vnímá jako oblak cumulus.
Ve stádiu zralosti - nahromaděná vodní pára se rozpíná v horních vrstvách troposféry a rozprostírá se do kovadliny (incus). Výsledný oblak se nazývá cumulonimbus. Vodní pára kondenzuje a vznikají těžké kapky a ledové částice, které padají dolů pod oblak. Pozorovatel na zemi je vnímá jako déšť.
Konečně v posledním stádiu, stádiu rozpadu, ustávají výstupné proudy a pokračují převážně slabé sestupné pohyby. Protože většina vzdušné vlhkosti vypadla z oblaku v podobě srážek, není již dostatek vlhkosti v nižších vrstvách vzduchu k udržování tohoto cyklu.
Bouřková buňka zaniká.
Bouřky velmi zjednodušeně dělíme na:
Frontální bouřky
bouřky studené fronty
bouřky teplé fronty
Nefrontální - uvnitř vzduchové hmoty
kvazifrontální
advekční
konvekční
Jevy vázané na cumulonimbus
Na cumulonimby jsou vázány některé závažné atmosférické jevy, těmi nejmírnějšími jsou déšť, sníh, sněhové krupky, bleskové výboje v oblaku a hřmění. Mnohem závažnější je nárazový vítr, zničující lijáky, kroupy, bleskové výboje mezi oblakem a zemí nebo dokonce tornáda (velká tromba).
Hrom (hřmění)
Akustický doprovod blesku se nazývá hrom. Izobronta je čára spojující místa, kde bylo v jednom okamžiku současně slyšet zahřmění. Rychlost šíření zvuku je při teplotě 20 °C 343 metrů za sekundu. Rychlost šíření světla je téměř 300 000 kilometrů za sekundu, což je na Zemi lidským zrakem nepostřehnutelné. Vidí-li pozorovatel, že se někde zablesklo, a uslyší-li následně se zpožděním hrom, může ze znalosti rychlosti šíření zvuku odhadnout, jak daleko od něj k blesku došlo. Blesk uhodil od pozorovatele ve vzdálenosti jednoho kilometru, slyší-li hrom po necelých třech sekundách.
Víte že?
Teplota blesku dosahuje asi 15 000 °C a je vyšší než teplota na povrchu Slunce?
Takový tepelný náraz dokáže přivést k výbuchu stromy tím, že odpaří jejich mízu. Občas roztaví písek na skleněné krůpěje.
Vysoká teplota ovšem zahřeje i vzduch podél cesty blesku. Zahřáty vzduch se rozpíná tak prudce, že vyvolává hřmění. Blízký úder blesku je spojen s prudkým třeskem. Po vzdálenějším následuje táhlý rachot.
Zvukové vlny se totiž v atmosféře lomí a odrážejí se od kopců a jiných útvarů zemského povrchu.
Protože je světlo rychlejší než zvuk, můžeme odhadnout, jak daleko udeřilo. Spočítejme sekundy mezi bleskem a zvukem hromu a vynásobme je 330. Tím přibližně zjistíme, kolik metrů od nás blesk udeřil.
