Klan létajících genů

Ale nebojte se, mluvit o  chřipce nebudeme, to by byla škoda místa. Takové informace si může každý jednoduše „vygůglit“ nebo si počkat na zmíněné večerní zprávy. Mnohem zajímavější bude zaměřit se na  původce nemoci, totiž viry… ale přece jen… když už byla zmíněna chřipka, věděli jste, že epicentrem výskytu je jižní Čína, kde jsou vystaveni chřipce po celý rok a odtud se šíří většina pandémií? No nic, teď už vážně k těm virům.

Viry jsou geny, které se rozhodly jít svou vlastní cestou.
Jde o  zvláštní skupinu „bytostí“, které však nejsou považovány za  živé. Základním znakem života je totiž samostatná reprodukce, kterou viry nezvládají. Nejsou složeny z buněk - jednotek života – ale v nich parazitují. Existuje jich berně mnoho, mohou se přiživovat na buňkách lidí, rostlin, hubrií. Dalo by se také říci, že viry jsou pouze chemické sloučeniny, které působí ve specifických místech organismů a vytvářejí problémy. Jsou tvořeny v  podstatě jen svou genetickou informací a  nějakým tím obalem. Pokud se dostanou dovnitř buňky, vnutí jí svůj „výrobní program“ a ta pak místo užitečné činnosti pro tělo začne kopírovat genetický materiál viru, čímž vznikne nový exemplář. Buňka sama na  svou ochotu doplatí a  většinou odumře nebo je alespoň na  čas vyřazena ze hry. Princip nemocí způsobených viry vězí právě v  blokaci normální činnosti buněk, což se projeví viditelnými potížemi. Pokud například virus chřipky nepozván zavítá do buněk svalů, bude jejich funkce ochromena, což pocítíme např. menší silou a malátností.

Pro ještě konkrétnější představu virového působení je dobré načrtnout si schéma výrobního procesu uvnitř buňky. Základem výroby je vůbec znalost, jak na to. V  mikrosvětě života se tomu říká genetická informace, která sestává z  několika málo až z několika mnoha genů. Pod pojmem geny rozumíme určité úseky v  dlouhém řetězci notoricky známé látky DNA (deoxyribonukleová kyselina). Podstatná je posloupnost jednotlivých článků řetězce (tzv. nukleových bází), neboť tato posloupnost je právě oním genetickým kódem. Buňka musí mít také zařízení, na  kterém vyrábí. K  tomu slouží ribozomy, což jsou jakési montážní linky. Na základě informací, zapsaných v  genech, vyrábí ribozomy různé typy bílkovin, základních stavebních kamenů důležitých částí organismů (hormonů, enzymů, membrán, imunitního systému, svalů, kloubů, vlasů), které dají za  vznik našim fyzickým i  psychickým vlastnostem. Velmi zjednodušeně můžeme popsat syntézu bílkovin asi takto. Představme si DNA jako dva řetězy z „céček“ zapletených do  sebe. Řetězce jsou rozmotány, načteny a jejich kopie předloženy na  výrobní pás, kde pracovníci hledají vždy trojice po  sobě jdoucích céček, které znají. Když se některá známá trojice objeví, odpovědný pracovník vytáhne kancelářskou sponu a položí ji na vedlejší pás. Uvidí–li další známou trojici céček, připojí další sponu (třeba jinak velkou a  jinak barevnou). Takto pokračuje dál, ve stejném pořadí, ve kterém jdou trojice céček, zavěšuje spony, až získá dlouhý pás. Tento pás ze spon, nyní jim už můžeme říkat aminokyseliny, je už naše vysněná bílkovina. A co na to zlé viry? Jak již bylo zmíněno, ty jednodušší z nich jsou tvořeny pouze svou genetickou informací a obalem. Je to řetěz céček v pytlíku, nic víc. Přimotají se kolem, vniknou nepozorovaně dovnitř buňky a položí se na výrobní pás, kde se začnou dle jejich genetického kódu kopírovat a  vyrábět sobě vlastní bílkoviny. Jak prosté, ale kolik problémů nám to způsobí!

Víte že..

›pouze 2 % naší DNA dává nějaký jasný smysl? Zbylých 98 % je takzvaná balastní DNA, o  které se doposud neví, k  čemu je vlastně dobrá. Budoucnost ukáže, jaké vlastnosti v nás ještě dřímají.

›viry jsou možná jedním z hybatelů genetického vývoje? Živočišné i rostlinné DNA jsou pod jejich neustálým působením. Čas od času se stane, že genetický kód viru se zabuduje do DNA a už tam zůstane.

›mutace znamená změnu v  DNA a  tím i  „výrobního programu“ buňky? A probíhají v nás prakticky neustále? Organismus má však samoopravné mechanismy a většinou si s  tím snadno poradí. Viry mutují také, ale opravné mechanismy nemají, proto se objevují jejich nové varianty, na které staré vakcíny neplatí.

Autor: Ing. Martin Pém, martin.pem@synthesia.eu